Bít, cí nebít...

Nevím ani, jak se to stalo. Proste to prislo. S nejakým oteplením, asi.

Já bil bych...

Já bil bych do tvárí, odulých obliceju
a bil bych do zeme, na kterou napad´ sníh
a bil bych do zvyku, strnulých obyceju
a bil bych do cizích a bil bych do vlastních
a bil bych do vsech míst, kam kdy jsem se rád vracel
a bil bych do míst, kde byl jsem po prvé
a bil bych do Boha, dokud by nekrvácel
a vsechny ostatní téz bil bych do krve
a bil bych do zdravých a bil i do nemocných
a bil bych do sebe, abych se uzdravil
a bil bych do sasku, co nebyli mi pro smích
a bil bych do krivých, abych je napravil
a bil bych do lásky a bil do nenávisti
a bil bych do Krista a bil bych do madon
a bil co bylo uz a bil i veci prístí
a vse by znelo hluse, jako prasklý zvon.

Já bil bych do vseho, ach do vseho bych bil,
kdybych byl sílu mel. Kdybych se nezlomil.

(Frantisek Gellner, Po nás at prijde potopa!, 1901)