Jak se vyhnout lidem
Dostal jsem od kamarádky zajímavou básen od Charlese Bukowskiho. Líbila se mi a tak doufám, ze i vás zaujme.
Práve tomuhle jsem venoval velkou cást
svého zivota.
a nadále venuju.
dneska taky, sedím si takhle
na dostizích mezi dvema závody,
jsem zasnenej, cumím do blba,
ale at cumím do blba nebo neblba, cumím si po svém.
najednou slysím hlas.
nejaký chlápek si sedá
hnedka za me.
‚tak jsem si nasel pekný a
klidný místecko,“ povídá.
Vstal jsem, poodesel asi sto padesát metru
A zase jsem si
Sedl.
Necítil jsem se provinile, jenom jsem se
Znova ponoril do príjemnejsího
Rozpolození.
Desítky let mne
Otravovali lidé, kterí mi klepali na dvere,
Telefonovali a psali dopisy, cizí lidé
Me prudili na letistích a v barech,
Na boxerských zápasech, v restauracích,
Na kocertech, v knihovnách, supermarketech,
Ve vezení, ve spitálech, v hotelech, motelech,
Lékárnách, na postách
Atd.
Nejsem samotár.
Jenom nechci, aby me nekdo objímal,
Premlouval a vyprável mi vtipy, nechci sdílet
Názory ani se bavit o pocasí a/nebo
Apod.
Jeste nikdy jsem nepotkal zivou, originální a
Zajímavou dusi jen tak náhodou a
Ani to neocekávám.
Potkávám akorát mraky
Tupcu, kterí na me touzí prenáset
Svoje banální frustrace.
Nejakou dobu jsem se nechával oblbnout
zenskýma.
Videl jsem telo, pusu
Zdánlivou auru pohody a
Laskavosti, chladivé osvezující jezírko,
Do nehoz by slo hupsnout,
Ale jakmile promluvily,
Ozval se hlas, jako kdyz
Skrábete krídou po tabuli,
A pak z té pusinky
Vylezl
Projev odporné a zmrzacené
Mysli.
Zil jsem s desítkami podobných.
Moment.
Zvoní mi telefon.
Nastestí mám
Záznamník.
Ted se mi nahrává
Vzkaz.
Tahle by me chtela
Videt.
Chce se nechat
Pozvat.
Udává duvod,
Ale je to jen záminka.
Nestojí ani za starou
Belu.
Poslední slova zní:
„Prosím, ozvi se mi.“
Proc me chtejí
Videt?
Já je videt
Nechci.
Copak to
Necítí?
Jsem snad jediný clovek
Na
Svete, pro kterého je
Samota zázrakem a
Pozehnáním?
Musím být porád milý na
Na zrouty svého
Casu?
Mám snad hnusnou dusi?
Nelaskavou?
Necitelnou?
Jsem mizogyn?
Magor?
Svine?
Vrah nadeje?
Mucím zvírata?
Neumím milovat?
Cisí ze me horkost?
Jsem nespravedlivý?
Jsem demolicní koule
Snu?
Nebo dábluv prídavek?
Strkám snad strepy do pískoviste?
Jsem bez morálky nebo slitování?
Jeslize ano, tak proc mne porád
Chtejí videt?
Já osobne bych nekoho takového
Potkat nechtel.
zvlást
Kdyz se
Holím.
svého zivota.
a nadále venuju.
dneska taky, sedím si takhle
na dostizích mezi dvema závody,
jsem zasnenej, cumím do blba,
ale at cumím do blba nebo neblba, cumím si po svém.
najednou slysím hlas.
nejaký chlápek si sedá
hnedka za me.
‚tak jsem si nasel pekný a
klidný místecko,“ povídá.
Vstal jsem, poodesel asi sto padesát metru
A zase jsem si
Sedl.
Necítil jsem se provinile, jenom jsem se
Znova ponoril do príjemnejsího
Rozpolození.
Desítky let mne
Otravovali lidé, kterí mi klepali na dvere,
Telefonovali a psali dopisy, cizí lidé
Me prudili na letistích a v barech,
Na boxerských zápasech, v restauracích,
Na kocertech, v knihovnách, supermarketech,
Ve vezení, ve spitálech, v hotelech, motelech,
Lékárnách, na postách
Atd.
Nejsem samotár.
Jenom nechci, aby me nekdo objímal,
Premlouval a vyprável mi vtipy, nechci sdílet
Názory ani se bavit o pocasí a/nebo
Apod.
Jeste nikdy jsem nepotkal zivou, originální a
Zajímavou dusi jen tak náhodou a
Ani to neocekávám.
Potkávám akorát mraky
Tupcu, kterí na me touzí prenáset
Svoje banální frustrace.
Nejakou dobu jsem se nechával oblbnout
zenskýma.
Videl jsem telo, pusu
Zdánlivou auru pohody a
Laskavosti, chladivé osvezující jezírko,
Do nehoz by slo hupsnout,
Ale jakmile promluvily,
Ozval se hlas, jako kdyz
Skrábete krídou po tabuli,
A pak z té pusinky
Vylezl
Projev odporné a zmrzacené
Mysli.
Zil jsem s desítkami podobných.
Moment.
Zvoní mi telefon.
Nastestí mám
Záznamník.
Ted se mi nahrává
Vzkaz.
Tahle by me chtela
Videt.
Chce se nechat
Pozvat.
Udává duvod,
Ale je to jen záminka.
Nestojí ani za starou
Belu.
Poslední slova zní:
„Prosím, ozvi se mi.“
Proc me chtejí
Videt?
Já je videt
Nechci.
Copak to
Necítí?
Jsem snad jediný clovek
Na
Svete, pro kterého je
Samota zázrakem a
Pozehnáním?
Musím být porád milý na
Na zrouty svého
Casu?
Mám snad hnusnou dusi?
Nelaskavou?
Necitelnou?
Jsem mizogyn?
Magor?
Svine?
Vrah nadeje?
Mucím zvírata?
Neumím milovat?
Cisí ze me horkost?
Jsem nespravedlivý?
Jsem demolicní koule
Snu?
Nebo dábluv prídavek?
Strkám snad strepy do pískoviste?
Jsem bez morálky nebo slitování?
Jeslize ano, tak proc mne porád
Chtejí videt?
Já osobne bych nekoho takového
Potkat nechtel.
zvlást
Kdyz se
Holím.
Lopo
Poesie? |
22.10.03 | 1929x | Poslat e-mailem