Aljasská posta 2004-fotogalerie

Obsah

• Kapitola první - Darin príbeh
• Kapitola druhá - Zbytek fotek a Lopuv príbeh

Na spolecné oslave Silvestra se Zdenál zmínil o nadcházející akci Aljasská posta. Celkem me to zaujalo, ale bohuzel jsem dosla k názoru, ze se jedná spíse o muzskou akci, kde by zenská pusobila jako rusivý element, a tak jsem svou úcast zavrhla. Situaci radikálne zmenilo prihlásení Ranian, tj. dalsí zeny, se kterou jsme kdysi probrebentily celé Prezití a nejak nám to nekterí nemuzou zapomenout…:-)).

Sraz byl 18:45 v Praze na hlaváku u baget. Poté co se koupil spolecný lístek, obsadili jsme chodbicku celkem preplneného rychlíku do C.Budejovic. Nastoupit stihl dokonce i Zdenál, který s tím prý mívá tradicne potíze. Byli jsme kompletní a vlak se mohl vydat na cestu. Vsichni vybalili své narychlo zakoupené porce cíny a rozproudila se veselá diskuze, kterou brzy opanoval Hustorek svými príhodami o bratrove Skudce, a cesta vesele utíkala. V Budejovicích jsme se jeste posilnili v restauraci, nabrali Caspera, a pak vyrazili smer Holubov motoráckem o jednom vagónu, ale snad o stovce (mozná více) cestujících. Caspera Lopo drzel, aby nevypadl ze dverí na nevhodné zastávce a na Boostra zbyla WC místnustka. Kdyz jsme dorazili na místo, vse bylo pekne zorganizované, takze jsme stihli vyrazit, nez jsme zacali mrznout. Onu noc prý bylo asi -20°C, takze zacít mrznout bylo dílem asi 5 minut. Kazdý jsme po zaplacení startovného dostali ofocenou turistickou mapu a onu Postu.

Minulé rocníky prý trasa skýtala mnoho variant, kudy dorazit do cíle, letos byla cesta pomerne jasne urcena umístením trí kontrol prímo na turistických stezkách. Tato skutecnost nekteré z nás trochu zklamala, ale já jako prvochodec jsem proti ní nic nemela. Sama jsem byla zvedavá, jak budu ostatním stacit a jak hodne mi dá celý pochod zabrat, preci jenom, ackoli spousta z nás má nejaký ten turistický výslap za sebou, kdo z nás chodí bezne 30 km v noci, snehem a v takovém mraze? Booster s Jiríkem se brzo trhli a Lopo s Vásou se je jali dohánet, coz se zjevne nepodarilo, ale presto byli o dost rychlejsí, nez poslední tým, který vedl Zdenál a za ním houf nás prevázne prvochodcu. Umístení jsme nijak nehonili, takze jsme sli v pohode a dobrá nálada se nás drzela vcelku az do konce. Párkrát se nám podarilo ztratit cestu, ale jak se ríká, vse má i své svetlé stránky, alespon jsme zmátli skupinky, co sly za námi, takze jsme nakonec o nejaké to místecko mozná povylezli. Sem tam jsme dali pauzu, ale jen krátkou, protoze v tom mraze clovek zacne prochládat opravdu rychle, zvláste na zpocených zádech pod batohem. Kazdý se snazil v co nejkratsí dobe navýsit hladinu cukru v krvi a strídave jsme nadávali na bud zamrzlé pití v PET flaskách nebo horký caj v termosce.

Já jsem mela snahu obcas neco zdokumentovat, takze jsem obvykle moc jídla nestihla, ale zrovna mne to neuskodí..:-)). Na jedné zastávce jsem dokonce zkusila nacnout rumunskou slivovici, ale ani ta prílis nepomáhala. Takze jsme kolektivne zustali na cokoláde, susenkách a hlavne rychlém pohybu. Myslím, ze tak od poloviny cesty, jsem zacala cítit únavu, výhodou bylo, ze svalovou, jiní si ale stezovali na klouby, coz je asi mnohem nepríjemnejsí. Behem cesty se opravdovým hitem stal Casper, nebot s ním si paní zima vyhrála nejvíc. Zkrátka z Caspera se stal Amunsen. Ze zacátku mel jen mírne omrzlé vousy, ale ke konci mu z nich uz visely solidní rampouchy. Lamimu zase namrzly dva prameny vlasu kolem obliceje a trochu pripomínal onu dívku z X-menu.

O dalsí rozptýlení se postaral Zdenál, který pojal nápad, ze svuj turistický komfort podporí výmenou ponozek. Vybral si k tomu jednu z autobusových zastávek, coz mozná nebyl ideální nápad, nebot tam vzduch neproudil tak cile, jako na volném prostranství. Snazili jsme se uhájit myslenku, aby pouzité ponozky nechal stát v rohu budky, ale Zdenálovi se je podarilo preci jen dostat do batohu a my vyrazili dál. Posledních asi 8 km bylo krusných. Na tretí kontrole prisla smska od Boostra, ze práve dorazili do cíle. Veselý hovor opadával, na jídlo a pití jsme prestávali mít chut, cím dál více nás zajímala jediná a poslední informace KOLIK JESTE? Ackoli nám predchozí cást cesty ubíhala vcelku rychle, ted odpoved na onu otázku znela pokazdé ASI 7 KM. Taková vzdálenost není tak strasná, ale mírne demotivující byla ta samá odpoved po pul hodine. Únava delala své, a tak se tempo pochodu asi znatelne snízilo. Tesne pred cílem zacala muzská cást osazenstva zbesile utíkat…. Prý je to tradice - do cíle se musí dobehnout, no minimálne jsme pobavili dvojici místních, kterí takhle nadsené turisty po 30 km pochodu asi delsí dobu nevideli…:-)). Do cíle jsme dorazili kolem pul osmé ráno. Ukázalo se, ze Jirík s Boostrem závod vyhráli, Lopo s Vásou dosli asi pul hodinky pred námi. Rychle jsme vypili caj a vyrazili na autobus do Budejovic. Chvilkové nadsení, ze uz máme vse za sebou a Hustorkovu poznámku „A ted mi dejte na rok pokoj.“ vystrídala doléhající únava. Veselý hovor nám vydrzel jeste na cestu autobusem, návstevu cukrárny v Budejovicích a cekání na vlak do Prahy. Ve vlaku jsme se roztrousili po nekolika volných kupé, chvíli povídali, a pak najednou vsichni usnuli, do ted nevíme, kde skoncil Zdenál… v Praze s námi nevystoupil….:-)). Neoficiální zdroje tvrdí, ze ve vlaku usnul (jak jinak) a vzbudila ho az vyklízecí ceta. Ale tuhle historku pridá Zdenál k dobrému urcite nekdy príste.

Celkove to byla skvelá akce a jsem moc ráda, ze jsem sla.

Dara