Hledání
Archiv
Další články z rubriky
Kontakt

Aljašská pošta 2004-fotogalerie

Tak jak nám to šlo?

Obsah


Autorka příběhu - Dara Na společné oslavě Silvestra se Zdenál zmínil o nadcházející akci Aljašská pošta. Celkem mě to zaujalo, ale bohužel jsem došla k názoru, že se jedná spíše o mužskou akci, kde by ženská působila jako rušivý element, a tak jsem svou účast zavrhla. Situaci radikálně změnilo přihlášení Ranian, tj. další ženy, se kterou jsme kdysi probrebentily celé Přežití a nějak nám to někteří nemůžou zapomenout…:-)).


Sraz byl 18:45 v Praze na hlaváku u baget. Poté co se koupil společný lístek, obsadili jsme chodbičku celkem přeplněného rychlíku do Č.Budějovic. Nastoupit stihl dokonce i Zdenál, který s tím prý mívá tradičně potíže. Byli jsme kompletní a vlak se mohl vydat na cestu. Všichni vybalili své narychlo zakoupené porce číny a rozproudila se veselá diskuze, kterou brzy opanoval Hustorek svými příhodami o bratrově Škůdce, a cesta vesele utíkala. V Budějovicích jsme se ještě posilnili v restauraci, nabrali Caspera, a pak vyrazili směr Holubov motoráčkem o jednom vagónu, ale snad o stovce (možná více) cestujících. Caspera Lopo držel, aby nevypadl ze dveří na nevhodné zastávce a na Boostra zbyla WC místnůstka. Když jsme dorazili na místo, vše bylo pěkně zorganizované, takže jsme stihli vyrazit, než jsme začali mrznout. Onu noc prý bylo asi -20°C, takže začít mrznout bylo dílem asi 5 minut. Každý jsme po zaplacení startovného dostali ofocenou turistickou mapu a onu Poštu.

Minulé ročníky prý trasa skýtala mnoho variant, kudy dorazit do cíle, letos byla cesta poměrně jasně určena umístěním tří kontrol přímo na turistických stezkách. Tato skutečnost některé z nás trochu zklamala, ale já jako prvochodec jsem proti ní nic neměla. Sama jsem byla zvědavá, jak budu ostatním stačit a jak hodně mi dá celý pochod zabrat, přeci jenom, ačkoli spousta z nás má nějaký ten turistický výšlap za sebou, kdo z nás chodí běžně 30 km v noci, sněhem a v takovém mraze? Booster s Jiříkem se brzo trhli a Lopo s Vášou se je jali dohánět, což se zjevně nepodařilo, ale přesto byli o dost rychlejší, než poslední tým, který vedl Zdenál a za ním houf nás převážně prvochodců. Umístění jsme nijak nehonili, takže jsme šli v pohodě a dobrá nálada se nás držela vcelku až do konce. Párkrát se nám podařilo ztratit cestu, ale jak se říká, vše má i své světlé stránky, alespoň jsme zmátli skupinky, co šly za námi, takže jsme nakonec o nějaké to místečko možná povylezli. Sem tam jsme dali pauzu, ale jen krátkou, protože v tom mraze člověk začne prochládat opravdu rychle, zvláště na zpocených zádech pod batohem. Každý se snažil v co nejkratší době navýšit hladinu cukru v krvi a střídavě jsme nadávali na buď zamrzlé pití v PET flaškách nebo horký čaj v termosce.

Já jsem měla snahu občas něco zdokumentovat, takže jsem obvykle moc jídla nestihla, ale zrovna mně to neuškodí..:-)). Na jedné zastávce jsem dokonce zkusila načnout rumunskou slivovici, ale ani ta příliš nepomáhala. Takže jsme kolektivně zůstali na čokoládě, sušenkách a hlavně rychlém pohybu. Myslím, že tak od poloviny cesty, jsem začala cítit únavu, výhodou bylo, že svalovou, jiní si ale stěžovali na klouby, což je asi mnohem nepříjemnější. Během cesty se opravdovým hitem stal Casper, neboť s ním si paní zima vyhrála nejvíc. Zkrátka z Caspera se stal Amunsen. Ze začátku měl jen mírně omrzlé vousy, ale ke konci mu z nich už visely solidní rampouchy. Lamimu zase namrzly dva prameny vlasů kolem obličeje a trochu připomínal onu dívku z X-menů.

O další rozptýlení se postaral Zdenál, který pojal nápad, že svůj turistický komfort podpoří výměnou ponožek. Vybral si k tomu jednu z autobusových zastávek, což možná nebyl ideální nápad, neboť tam vzduch neproudil tak čile, jako na volném prostranství. Snažili jsme se uhájit myšlenku, aby použité ponožky nechal stát v rohu budky, ale Zdenálovi se je podařilo přeci jen dostat do batohu a my vyrazili dál. Posledních asi 8 km bylo krušných. Na třetí kontrole přišla smska od Boostra, že právě dorazili do cíle. Veselý hovor opadával, na jídlo a pití jsme přestávali mít chuť, čím dál více nás zajímala jediná a poslední informace KOLIK JEŠTĚ? Ačkoli nám předchozí část cesty ubíhala vcelku rychle, teď odpověď na onu otázku zněla pokaždé ASI 7 KM. Taková vzdálenost není tak strašná, ale mírně demotivující byla ta samá odpověď po půl hodině. Únava dělala své, a tak se tempo pochodu asi znatelně snížilo. Těsně před cílem začala mužská část osazenstva zběsile utíkat…. Prý je to tradice - do cíle se musí doběhnout, no minimálně jsme pobavili dvojici místních, kteří takhle nadšené turisty po 30 km pochodu asi delší dobu neviděli…:-)). Do cíle jsme dorazili kolem půl osmé ráno. Ukázalo se, že Jiřík s Boostrem závod vyhráli, Lopo s Vášou došli asi půl hodinky před námi. Rychle jsme vypili čaj a vyrazili na autobus do Budějovic. Chvilkové nadšení, že už máme vše za sebou a Hustorkovu poznámku „A teď mi dejte na rok pokoj.“ vystřídala doléhající únava. Veselý hovor nám vydržel ještě na cestu autobusem, návštěvu cukrárny v Budějovicích a čekání na vlak do Prahy. Ve vlaku jsme se roztrousili po několika volných kupé, chvíli povídali, a pak najednou všichni usnuli, do teď nevíme, kde skončil Zdenál… v Praze s námi nevystoupil….:-)). Neoficiální zdroje tvrdí, že ve vlaku usnul (jak jinak) a vzbudila ho až vyklízecí četa. Ale tuhle historku přidá Zdenál k dobrému určitě někdy příště.

Celkově to byla skvělá akce a jsem moc ráda, že jsem šla.

Dara


Seznam kapitol

... pokud jste dočetli až sem, tak máte u Ferdy červený puntík
Zprávy z golfu