Hledání
Archiv
Další články z rubriky
Kontakt

Zážitky z 66 hodin

Tentokráte z pohledu účastníka, který je zároveň instruktorem pořadatele sdružení Velký Vůz (VV).

Akce byla z charakteru velmi drsných akcí, typu survival, přežití. Celá byla na motivy Výsadku parašutistů na nepřátelském území v období druhé světové války a zjištění informací, respektive zničení nepřátelské továrny.

Lehkým zážitkem byla už samotná cest na akci. Jeli jsme v 5 mým Formanem, já vezl ještě nějaký erární materiál, takže jsme jeli s plně naloženým zavazadlovým prostorem a i jinde plní. Vyjížděli jsme z Prahy, Černého Mostu. Chtěl jsem jet po poděbradské dálnici a na jejím konci uhnout na Kolín a dále pokračovat přes Čáslav, Havlíčkův Brod, Jihlavu a Brtnici do Okříšek, kde akce začínala. Na konci poděbradské dálnice jsem přemýšlel, zda-li mám odbočit už na hlavní silnici č. 38 nebo pokračovat až na úplný konec dálnice a jet po okresce přes Velký Osek. Rozhodl jsem se pro druhou variantu.Tudíž jsme se na dálničním mostě přes Labe u Poděbrad dostali v důsledku bouračky do kolony a chvíli popojížděli, abychom, když jsme sjeli z dálnice zjistili, že silnice na Kolín přes Osek je uzavřena. I museli jsme na hradeckou silnici č. 11. Chvíli jsem přemýšleli (já a Křemílek, kdy já jsem řídil a Křemílek horečně hledala v mapě), jak dál, nakonec padlo rozhodnutí z hradecké silnice odbočit a různými okresními cestami se dostat na silnici č. 38, která vede právě přes Čáslav, Havlíčkův Brod a Jihlavu. Odbočili jsme, pustil jsem Křemílka k řízení, ujal se role navigátora. Splnila se mi má touha jezdit po okresních silničkách, takže jsem Křemílka nutil vjíždět do různých cest, které vypadali všelijak. Asi dvakrát jsme špatně zatočili, tudíž se Křemílek musela otáčet, couvat (neviděla přes zadní zrcátko) apod. Nicméně šťastně jsme přes Týnec nad Labem dojeli na silnici č. 38 a po ní už v pohodě pokračovali až do Jihlavy. Křemílek stále řídila. V Jihlavě jsme odbočili na silnici č. 405 a po ní dojeli do Okříšek, cestu ale poněkud komplikovala místy hustá mlha. V Okříškách jsme nejprve dojeli na vlakové nádraží, brzy se ale přesunuli do místní restaurace, kde akce začínala.

Většina účastníků už byla na místě. Hned od počátku se ukazovalo, že akce je velmi dobře připravena, na místě bylo řada techniky (notebook, promítačka, foťák apod.), i že bude pěkně drsná. Nejprve jsme byli vyfoceni, potom jsme podepsali prohlášení, že do akce jdeme na vlastní riziko. Následovalo vysvětlení pravidel a promítání, kdy nejprve nám odpočítávali 66 hodin, pak vysvětlili, co je naším cílem - zjistit, co nejvíce informací o nepřátelské továrně. Celé promítání bylo zakončeno československou hymnou. Jediné jídlo, které organizátoři zajišťovali, byla páteční večeře - guláš. Už před tím jsem si dal jedno pivo, k němu druhé a začala na mne doléhat příjemná únava. Nebyl ale na ni moc čas, protože jsme byli rozděleni do skupin. Museli jsme si rozdělit funkce (velitel, spojař -jehož prostřednictvím se mělo komunikovat se štábem (spojařem jsem byl já), zdravotník a pyrotechnik), vyplnit nějaké údaje o skupině. Postupně ale jednotliví členové skupiny mizeli, tak, jak byli odváženi na první velkou aktivitu, kterou byl noční výsadek. Ten poněkud komplikovala hustá mlha, takže, ti, co byli vysazováni později, museli relativně dlouho čekat. Já právě patřil k těm, které vysazovali až nakonec. Vezl mne Robin, měl jsem zavázané oči a užíval jsem si to. Byl jsem vysazen někde v hustých lesích, dostal obálku s instrukcí, že se mám dostavit na Krahulovský vrch, část šifry, kterou jsme měli do soboty 8,00 ráno vyluštit a spojit se štábem. Dále jsme cestou měli zjistit některé údaje, které pro nás prý mohli být užitečné (číslo obecního úřadu v Čihalíně, jakého slohu je kostel v Heralticích, počet kolejí na nádraží v Okříškách, jaká auta se prodávají v Červené Hospodě, kolik sloupů lanovky vede na Jalovec). Robin s autem zmizel a já jsem se musel rozhodnout, kam se vydám. Bylo mi jasné, že musím nejprve zjistit, kde vlastně jsem a teprve podle toho postupovat. Vydal jsem se ve směru, kterým Robin odjel. Asi za 15 minut pochodu jsem došel na okraj lesa, v dálce uviděl světla, došel k nim. Už jsem u nich našel dalšího vysazeného z jiné skupiny. Dle pravidel hry měly mezi sebou členové jednotlivých skupin bojovat - buď po sobě házet koule nebo si strhávat pásky z rukávu, a tak se připravovat o životy. Nicméně v danou chvíli jsme se dohodli, že boj nemá smysl. Onen člověk za chvíli zmizel, já zjistil, že se nacházím v osadě Sokolíčko, odhadem asi 15 km od Krahulovského vrchu. Určit si cestu nebylo problém, i když ze začátku jsem měl tendenci jít po značce, kterou jsem záhy brzy ztratil, takže jsem nejprve šel po asfaltové lesní cestě a potom po okresních silnicích. Zpočátku jsem, když jsem viděl světla aut, padal a zalézal do příkopů, aby mne neobjevilo gestapo, když jsem tak udělal asi po 10, přestalo mne to bavit. Šel jsem přes Okříšky, kde jsem spočítal koleje na nádraží. Na Krahulovský vrch jsem vcelku utahán dorazil asi v 7,00 ráno. Z naší skupiny už tam byli 3 lidé, poslední (jediná dívka v naší skupině) dorazila až kolem 9,00. Ty dvě hodinky jsme vyplnili spánkem, luštit šifru se nám moc nechtělo. Šifru jsme po probuzení luštit začali, ale moc nám to nešlo. Každý z nás měl část šifry. Jednak to byl nějaký text založený pravděpodobně na posunu písmen, na druhé straně papíru pak byla nějaká mapka. Tu jsme nakonec složili a odhadli, že se jedná o obec Přibyslavice kousek nad Okříškami. Sotva jsme na to přišli, dorazila nám ze štábu smska, že se do dané obce ke kostelu máme přesunout. Do Okříšek jsme dojeli vlakem (naštěstí z Krahulova, který je kousek pod Krahulovským kopcem za chvíli jel), zbylé 2 km do Přibyslavic dorazili pěšky. U kostela na nás vskutku čekala spojka, která nás dovedla do nedalekého obydlí. Tam jsme dostali jednak čaj, jednak "protektorátní" legitimace a dále papíry s našimi životopisy. Ty jsme se měli naučit nazpaměť. Pokud by nás zastavilo gestapo, tak se nás mohlo na životopis ptát a pokud bychom odpovídali špatně, mohlo nám sebrat život. Já byl třeba Bohuslav Sehnálek, narozený 1920 v Kuřimi, měl jsem 2 starší a 2 mladší bratry, zemřelou matku, otce, který pracoval u firmy Rukavička a synové. Vystudoval jsem základní školu TGM v Brně, kam se naše rodina přestěhovala v důsledku nuzných poměrů, Obchodní akademii Milana Rastislava Štefánika v Bratislavě, v současné době jsem pracoval jako účetní u Českých drah. Dále jsme dostali šifrovací tabulky pro komunikaci ze štábem. Od této doby měla komunikace se štábem probíhat pouze prostřednictvím šifrovaných zpráv.

V Přibyslavicích jsme se nezdrželi dlouho. Museli jsme dojít k řece a tu překonat. Naštěstí byli k dispozici dvě nafukovací kánoe, byť bez pádel. Na kánoích byl navázán provaz, dále přes řeku bylo nataženo lano. Vymysleli jsme tedy, že pomocí toho nataženého lana na kánoích řeku přeručkujeme (tj. budeme se rukama držet provazu a ručkovat a tak se dostaneme na druhou stranu) a pomocí navázaného lana kánoe opět dostaneme zpět. Tak jsme učinili.

Měli jsme se do 14,00 dostat do Třebíče, kde se na určených místech měli vyskytovat vědci, jejichž prostřednictvím jsme měli zjistit informace o nepřátelské továrně. Naše skupina se rozhodla do Třebíče dojít pěšky, respektive případně dojet stopem či nějakým autobusem, a to přes Čihalín, kde jsme chtěli zjistit číslo toho obecního úřadu (viz výše - byl to úkol, který jsme nezjistili). Do Čihalína jsme dorazili v pohodě pěšky, já cestou na přání ostatních vysvětloval nějaké ekonomické teorie (netýkaly se mezních nákladů, ale zejména křivek agregátní nabídky a poptávky). V Čihalíně jsme zjistili, že obecní úřad číslo popisné nemá. Navíc se ukazovalo, že dorazit do 14,00 do Třebíče pěšky moc nestíháme. Rozhodli jsme se rozdělit - dva kluci (Pavel Železný - Železo a Jakub Mareček) se to pěšky rozhodli zkusit, já a Petra jsme chtěli zkusit stop, respektive požádat někoho z místních, zda-li by nás do Třebíče nezavezl. Bohužel se v Čihalíně právě konal pohřeb, takže většina místních šla na něj a nikdo nejevil zájem nás odvést. Už to vypadalo, že budeme muset jít také pěšky. Do toho mi jako spojaři sice přišla šifrovaná zpráva, že vědci se na daných místech v Třebíči budou vyskytovat až v 15,00, ale než jsme ji rozluštili, ztratili jsme další čas, takže jsme moc nestíhali ani tu 15,00. Naštěstí zrovna kolem projelo auto, které se Petře podařilo stopnout. To nás odvezlo do Budíkovic, asi 4 km od Třebíče. Tam jsme se vydali pěšky a cestou stopli další auto, které nás dovezlo až na hlavní náměstí v Třebíči. Protože jsme měli asi 40 minut čas, rozhodli jsme se někde nechat batohy, abychom při sledování vědce byli pohyblivější. Podařilo se nám domluvit v Restauraci Miroslava Donutila a batohy tam nechat. Spojili jsme se telefonicky opět se zbývajícími členy naší skupiny a vydali se do Tyršových sadů. Protože jednotlivé skupiny měly mezi sebou bojovat, připravili jsme si papírové koule. Už při odchodu z hospody jsme uviděli dva členy nepřátelské skupiny, takže jsme se skryli v průchodu a ze zálohy zasáhli. Cestou do sadů jsme takto "zlikvidovali" asi ještě dvě osoby, Petra potom ještě zabila asi další dvě. Vědec, tedy v našem případě vědkyně, se v Tyršových sadech objevila těsně před 15,00. Zkoušel jsem ji kontaktovat, ale nereagovala. Vědkyně stále někudy chodila a já ji sledoval. Bylo to zábavné, vědkyně nejprve chodila v okolí Tyršových sadů (kousek od centra), posléze se ale vydala do centra. Vedle mne ji sledovali členové dalších družstev. Z počátku šlo sledování hladce, ale pak mne na hlavním náměstí zastavilo gestapo (v podobě Noiny). Sice jsem si nemohl rychle vzpomenout, jak se jmenuji, naštěstí se mi ale toto podařilo nějak zamaskovat, rychle vytáhnout osobní průkaz a potom už bez potíží odříkat svoji historii. Vědce jsme dostihli až v cukrárně, ale ani v ní se nic nedělo. Před cukrárnou se ale strhla bitva s papírovými koulemi, do které jsem se také zapojil a bohužel neúspěšně, takže jsem přišel o život (zásoba životů sice byla neomezená, tři měl člověk hned u sebe, pro další musel vyhledat zdravotníka, ale po dobu, kdy přišel o život, se neměl účastnit žádné aktivity). Mezitím mi přišla na mobil nějaké smska od štábu. Nakonec jsem se rozhodl přesunout zpět do hospody, kde jsme měli batohy, a smsku rozšifrovat. Naše družstvo se už zase spojilo a sledováním vědců dostali za úkol kluci. V hospodě jsem sice zprávu rozluštil a nic moc neříkala. Kluci mezitím vědkyni ztratili, a tak bez ničeho dorazili do hospody. Navíc Petra si natáhla sval na koleni a rozhodla se hru alespoň přerušit, s tím že se zítra uvidí, nicméně vše nasvědčovala, že ji asi vzdá. Kolem 17,00 jsme chtěli štábu poslat smsku, že jsme vědce ztratili, sotva jsme ji ale začali tvořit, přišla nám ze štábu šifrovaná smska, kterou jsme vyluštili, že se máme dostavit na vlakové nádraží v Třebíči a odjet do Náměště nad Oslavou. Museli jsme zaplatit a doběhnout na nádraží. Na to jsme skutečně dobíhali a vlak stíhali jen tak tak. Nicméně byli jsme na nádraží zastaveni, že do něj nastupovat nemáme. Kluci nenastoupili, já jsem do vlaku vlezl. přes okýnko jsem se domlouval, proč tam nejdou, o ni mi to řekli. Vystupoval jsem prakticky z rozjíždějícího se vlaku. Důvodem zadržení bylo, že, jak jsme ztratili vědkyni, tak jsme nedostali další obálku důležitou pro další postup. Tu nám nakonec na nádraží doručili organizátoři. Pikantní bylo, že to byli lidé, kteří v Třebíči hráli roli gestapa. V obálce byli nějaké faktury, ale nebyli jsme z nich moc moudří.

Čekání na další vlak jsme strávili jídlem z vlastních zásob. Po příjezdu do Náměště jsme se spojili ze štábem, který nám odpověděl, že se máme dostavit na hartvíkovický most přes Dalešickou přehradu v 0,15 v noci, kde na nás má čekat spojka. Pikantní bylo, že tuto instrukci štáb správně poslal až na podruhé, poprvé se při šifrování spletl, takže jsme jej museli upozornit, že část zprávy nedává smysl. V Náměšti se k naší skupině přidal Dan Bárta, který se v sobotu někde ztratil a v důsledku této ztráty se jeho skupina rozpadla.

Do Hartvíkovic jsme šli pěšky. Ze začátku jsme mírně bloudili, brzy ale správnou cestu našli. Do samotné obce jsme dorazili v pohodě, až na to, že i mne začala pobolívat levá noha a kulhal jsem. Zvláště klesání mi činilo problémy. Do doby srazu zbývala asi hodina. Pavel a Jakub se ji rozhodli vyplnit spánkem, já a Dan jsme se vydali do hospody, kde jsme potkali členy zelené skupinky. V hospodě se nás stále snažil kontaktovat nějaký místní opilec, ale neměli jsme na něj čas, museli jsme spěchat na sraz. Protože kluci ještě vylézali ze spacáků a Dan se nějak balil, navíc jsem stále kulhal, rozhodl jsem se dojít na místo srazu sám. Kluci vyrazili po chvíli za mnou, ale cestou zakufrovali, takže přišli pozdě. Nic se ale nestalo, sraz byl stejně asi o půl hodiny posunut.

U mostu si nás vyzvedl jeden z organizátorů, který řekl, že naším úkolem je dostat se na blízký ostrůvek, kde je vězněn zajatý pilot a od něj získat zprávu. Jeden z nás ale měl zůstat u batohů a hlídat je. Moc se mi do toho nechtělo, ale protože jsem stále lehce kulhal, dohodli jsme se, že to budu já. U batohů jsem byl chvíli, když se tam najednou objevili organizátoři v roli gestapáků. Byl jsem zatčen. Odveden kousek dál do auta, kde jsem měl nechat všechny věci (včetně baterky a mobilu) a vzít si jen věci na spaní. Pak mne odvedli do nedalekého stanu. Bylo mi řečeno, že mám jít spát a že se mám pořádně vyspat, protože mne zítra bude vyslýchat gestapo. Vcelku jsem vtipkoval, odpovídal, že se na výslech těším, ale usnul jsem s radostí.

Nespal jsem dlouho, byl jsem probuzen asi za hodinu. Ze začátku jsem měl pocit, že se mi to zdá a rozhodl se probuzení ignorovat, bohužel se ukázalo jako realita. Měl jsem si opět sbalit věci na spaní a opět jsem byl odveden k autu, kde jsem měl batoh. V něm už byli další lidi, z každé skupinky jeden, konkrétně Křemílek, Káťa Chvátalová a jeden kluk s přezdívkou Lopo, jinak Pavel Mužík. Měli jsme se zase sbalit. Za chvíli přivedli zajatého pilota (jeden z organizátorů). Nás čtyři svázali. Všechny, včetně pilota, posadili do auta (Ford Transit) a vezli bůh ví kam. Pilot nám řekl, že, pokud se nám podaří z auta utéci, máme se do 13.00 neděle dostat do Mohelna, restaurace U Staňků, tam si objednat Krvavou Mary. Tak se nám podaří opět spojit s místním odbojem a získat další informace.

V jednu chvíli džíp zastavil, řidič někam odešel. Ideální chvíle pro útěk. Učinili jsme tak. Ihned si rozvázali pouta a rychle se vydali do nejbližší civilizace zjistit, kde jsme. Do nejbližší vesnice jsme dorazili asi ve 3,00 ráno. Zjistili jsme, že jsme od Mohelna relativně nedaleko. Rozhodli jsme se ignorovat příkaz pilota, že se máme spojit se svými původními skupinami a přespat na autobusové zastávce.

Vstávali jsme asi v 7,00. Více méně omylem, mysleli jsme, že už je o hodinu více. Se svými skupinami jsme se spojili telefonicky, v některých případech (tuším, že u Katky a Lopa) se to nejprve nedařilo. Nakonec jsme se dohodli, že se naše čtveřice dopraví do Mohelna a pokusí se být v hospodě U Staňků co nejdříve a že naše původní skupiny se tam za námi dostanou (z nočního vyprávění pilota jsme měli pocit, že být U Staňků je životně důležité). Pěšky jsme došli do Kramolína, kde jsme zjistili, že do Mohelna, do kterého to bylo asi 5 km, jede speciální autobus do kostela. Opět jsme komunikovali se svými původními skupinami a rozhodli jsme se autobus využít. V Kramolíně se ale od nás odpojil Lopo. Do Mohelna jsme ve 3 (já, Křemílek, Katka Chvátalová) dojeli asi v 9,30. Autobus zastavil u kostela, hned vedle byla hospoda U Staňků, navíc otevřená - jak se ukázalo asi proto, že paní v neděli chodí do kostela a pánové do hospody hrát karty. Dali jsme si polévku a bylo nám fajn. Nicméně čekat až do 13,00 se nám v hospodě nechtělo. Horečně jsme proto jak já, tak Křemílek i Katka komunikovali se svými skupinami.

Informace byli dost rozporuplné - jak jsem ex post zjistil, poté, co jsme byli jako zajatci odděleni, zbývající členové jednotlivých skupin se dostali na ostrov, kde od zajatého pilota dostali zprávu, že mají být v 7,00 na nedaleké Wilsonově skále. Kluci z mé skupiny tam dorazili už v noci, rozhodli se tam přespat. Ráno buď zaspali nebo dané informace nenašli, v každém případě až teprve v průběhu dopoledne zjistili, že se mají dostavit na rozhlednu Babylón, která je mezi Kramolínem a Mohelnem, blíže ke Kramolínu. Naše trojice se rozhodla, že se na rozhlednu vypraví taky, že se tam spojí se svými skupinami, že si ale v hospodě U Staňků necháme batohy. Kolem 11,00 jsme vyrazili. Cestou jsme mírně zakufrovali, což ale nebylo na škodu, protože jsme jednak viděli hezký výhled na údolí Mohelnické přehrady včetně přehradní nádrže, jednak jsme v průběhu další hry věděli, kam máme jít.

Ještě je dobré zmínit, že ráno jsem dostal smsku od Petry, že její koleno se nezlepšilo a že tedy hru ukončuje.

Na rozhlednu jsme dorazili kolem 13,00. Ostatní účastníci už tam byli a sestavovali výbušninu (jak elektronicky opravdu nejsem nadán, tak z nějakých elektronických součástek). Pravdou je, že dané aktivity jsem se moc nezúčastnil, protože jednak tomu opravdu nerozumím, jednak jsem se po příchodu na rozhlednu dostal do nějakého útlumu a potřeboval alespoň na 15-20 minut vypnout a na nic nemyslet. Vcelku mi tato pauza pomohla, protože po sestavení výbušniny, jsme se opět spojily ze štábem a dostali prostřednictvím šifrovaných smsek další úkol, který jsem aktivně pomáhal dešifrovat. Úkol zněl umístit výbušninu uprostřed přehradní hráze Mohelnické přehrady a aktivovat ji (něco spojit tak, aby místo zelené diody začala blikat červená). Ke hrázi jsme dorazili někdy po 15,00. S námi tam ještě byla zelená skupina, most přes hráz střežili organizátoři v podobě gestapáků. Nakonec se nám ale podařilo výbušninu na dané místo umístit i aktivovat. Oznámili jsme to štábu. Instrukce, které jsme potom dostali, se potom mírně lišili (jak jsem se ex post dozvěděl, bylo to v důsledku časového zpoždění, takže organizátoři museli vypustit některé aktivity), výsledná nakonec byla, že se máme dopravit do hospody U Staňků. Dorazili jsme tam asi v 17,00, ostatní skupiny tam už byli. Dal jsem si pivo a jídlo. Za nedlouho dorazili i organizátoři, kteří nás pochválili, sdělili, že nadále máme vystupovat jako jeden tým a že nám sdělí další instrukce. Poněkud humorné bylo, že naše skupina seděla u velkého stolu, u kterého zároveň seděli nějací trampové. Jak byli podobně oblečeni jako my, organizátoři je rovněž považovali za účastníky a suverénně se k nim obraceli. Chvíli trvalo než na omyl přišli.

Další instrukce jsme dostali kolem 20,00. Čekání mi už připadalo vcelku dlouhé, a tak jsem přivítal iniciativu Míši Bulenové, která na akci přibyla v sobotu večer, jít se podívat na místní hřbitov. Ten jsme našli bez potíží a prohlédli si ho. Instrukce v smsce, však byla drsná: do 8,00 ráno se dopravit do Šmelcovny. Bylo to už nad dálnicí, odhadem asi 30 km. Celá skupina si zvolila jednotného velitele (Míša Bulenová), spojaře (Standa Vrábel) a vyrazili jsme. Se štábem jsme měli komunikovat každou hodinu a hlásit se, kde jsme. Šli jsme společně, s tím, že jsme byli domluveni, že, pokud se rozdělíme, budou se jednotlivé skupinky také hlásit, kde jsou. Navíc jsme si rozdali čísla a cestou se několikrát počítali. Nejprve jsme šli po značkách do Ketkovic a Lukovan (kupodivu jsme ani moc nebloudili), potom po silnicích do Zákřan, Zastávky, potom opět spíše po značkách do Říček a Domašova. V Lukovanech odpadli Křemílek a Lopo, v Zákřanech dívka jménem Marta Vinařská. V Domašově jsme byli asi v 5,30 pondělí ráno. Bylo nás 14 (z 20 účastníků), do Šmelcovny jsme to měli ještě asi 4 km. Většina to chtěla dojít, já byl ale opravdu natolik utahaný, že jsem si před místním obchodem lehl na lavičku, rozbalil spacák a usnul. Zůstal se mnou ještě jeden kluk (David Korda). Nařídil jsem si sice budíka na 6,45, tak, abychom stihli do Šmelcovny dojít, když mi zazvonil tak jsem ale jej zamáčkl a spal dál. Nikoliv dlouho, vstávali jsme asi v 7,15 a v 7,30 vyráželi, ačkoliv bylo zřejmé, že 8,00 ve Šmelcovně nestíháme. Informovali jsme v tom smyslu Míšu, naštěstí odpověděla, že sraz byl posunut na 9,00, kdy máme být u kostela na Šmelcovně.

Na Šmelcovnu jsme s Davidem dorazili asi v 8,30. Většina lidí vstávala (spali na louce asi 3 min. od kostela), moc se jim viditelně nechtělo. Nicméně v 9,00 jsme u kostela byli. Nic se nedělo. Sice těsně před 9,00 kolem projel džíp, který měli organizátoři, ale nezastavil. Hledali jsme nějakou zprávu u kostela, ale neúspěšně. Za chvíli kolem autem projel Robin, který nám sdělil, abychom se zaměřili na kontejnery, jež stáli naproti kostela. Prohledali jsme je (byli 3), ale nejprve nic - sice nás zaujal batůžek, ve kterém byli nafukovací kruhy, ale nic v něm nebylo. Pak kolem prošel další organizátor (Petr Dvořák), který opět zdůraznil, že se máme zaměřit na kontejnery. Naše aktivita nezůstala utajena jednomu z místních občanů, který nemohl pochopit, proč se v nich hrabeme. Nakonec jsme při hledání byli úspěšní a našli desky s plánkem, který ukazoval cestu k továrně, kterou jsme měli najít. Bylo to asi 2 km odsud. Od organizátorů jsme dostali instrukce, že továrna je střežena, že máme zlikvidovat stráže a získat tajné dokumenty, jež máme donést do mlýna, jež se pochopitelně nacházel na druhou stranu od Šmelcovny než továrna.

K místu, kde se měla továrna nacházet, jsme došli už bez báglů (ty jsme si mohli dát k organizátorům do auta). Na místě čekali Žíža a Noina, které vysvětlili pravidla - bojuje se ve vymezeném území papírovými koulemi, zásah znamená ztrátu života, my máme tři životy, obránci 5, pokud je člověk zasažen, musí si dojít pro život do živočiště. Na nějakou taktiku moc nebyl čas, dostali jsme koule a rozpoutal se boj. Podařilo se nám zvítězit, odstranit bariéry bránící vstupu do továrny (museli jsme sestřelit z určené vzdálenosti nějaké flašky) a proniknout do továrny (což byla malá jeskyňka ve skále, ve srázu nad potokem) a zde získat dokumenty. Než jsme se vydali do mlýna ještě jsme uklidili koule.

Do mlýna, což je nyní výletní restaurace a rekreační areál, jsme různě dorazili kolem 13,00. Následovalo společné foto, efektní předání obálky s dokumenty štábu - shromáždili jsme se venku, organizátoři se domluvili vysílačkou, před mlýn přijelo auto, z něj vystoupil člověk, převzal obálku, nastoupil a zase odjel. Pak jsme dostali buchtu s logem akce a šli dovnitř, kde nám organizátoři promítli některé fotky, jež na akci pořídili. Žádná reflexe nebyla, všichni jsme byli poměrně hodně utahaní. Něco málo jsme snědli a pomalu se rozjížděli domů. Lidi z Brna hodili organizátoři na nějaký autobus do Domašova, další lidi na vlak do Tišnova. Pražáků bylo akorát pět, takže jsme mohli jet všichni mým autem. To v průběhu akce používali organizátoři a bylo pěkně zablácené. Naložili jsme erární materiál a vyrazili. Drobný problém bylo, že jsem byl vážně pekelně utahaný a zavírali se mi oči. Dojel jsem přes Veverskou Bytíšku na dálnici, ujel asi 20 km a dal si u benzínky pauzu. Po chvíli jsem pokračoval dále, ale oči se stále zavírali, takže jsme na další benzínce znovu zastavil. Naštěstí se už mezitím prospal Standa Vrábel, který odřídil velkou část cesty, až těsně před Prahu. Do kanclu jsem dojel já. Kluci mi pomohli vyložit materiál, já v kanclu vyřídil nejnutnější záležitosti a vydal se domů spát.

Úterý a středu jsem prožil v jistém útlumu, dělal jsem jen to nejnutnější a hodně spal.

Nicméně z mého pohledu to byla hodně vydařená akce. Určitě zvedla pro VV laťku někam hodně vysoko. Dokázal jsem si, že na některé aktivity stále ještě mám. Dále jsem si potvrdil, že dokážeme dělat relativně hodně drsné akce (viz skutečnost, že z 20 účastníků až do cíle došlo 14), že jsme schopni je zvládnout a odřídit. Organizátorům patří velký dík.

Petr

Lopo

Outdoor, survival | datum27.11.03 | 4943x | Poslat e-mailem

Diskuze:66hodin dlouhej příběh

Články na podobné téma

66 hodin - dopis (vyšlo 13.12.03)
66 hodin dlouhej příběh (vyšlo 25.11.03)
66 hodin - Online zpravodajství (vyšlo 24.11.03)
66 hodin-pozvánka (vyšlo 04.11.03)
Pozvánka: Ecce homo - 16. - 19. 10. 2008 (vyšlo 01.10.08)
... pokud jste dočetli až sem, tak máte u Ferdy červený puntík
Zprávy z golfu