Hledání
Archiv
Další články z rubriky
Kontakt

66 hodin dlouhej příběh

... kdo nezažil, nepochopí. Skoro tři dny na pochodu s bagáži, tři noci blbnutí po lese. Mlha, mokro, čelovka a spousta kilometrů v nohách.
Aktualizováno!
Lopo marines, nadseni pred odletem

Pátek večer

Do Okříšek jsme dojeli o něco později, ale nikomu to obzvlášť nevadilo. Ze zadního sálu místní hospůdky se stalo výcvikové centrum britské tajné služby, které nás uvítalo svoji vlídností. Na zdi visely mapy inkriminovaných oblastí a přivítaly nás milé praporčice místní Služby. Sešlo se zde 19 účastníků z toho 3 ženy.
Fotografování na doklady, dopis na rozloučenou a výborná večeře, to vše jen a jen dokazovalo, že plánovaná akce bude velmi ztrátová.

Akce 66 hodin Akce 66 hodin

Rozdělení do týmů bylo k naší nevůli náhodné a tak jsme museli oddělit. Andrej se stal velitelem Zeleného týmu, Zdenál červeného, já modrého. Když jsme se po rozdělení sešli, diskutovali jsme, jak možné, že jsme všichni jen velitelé a došlo jsme k jedinému.Velitel je prostě nejméně populární a smrdí zodpovědností. Další funkce v týmu byly Medik, Pyrotechnik a Spojař.

Akce 66 hodin Akce 66 hodin Akce 66 hodin

Úvodní přednáška nám nastínila smysl a cíl akce a naprosto mě zmátla. Co se nezměnilo a co jsme už tušili z propozic, bylo, že na Vysočině hledáme přísně tajnou laboratoř a že Němci jsou ti zlí (a my jsme Ti hodní). Výsadek z letadel by měl nastat kolem půlnoci. Hodně štěstí…

Naše letadlo má trochu potíže, ale kolem jedné už stojím na pevné zemi. Rozhovor na rozloučenou zněl asi následovně:

Pilot: Tak co, tušíš kde jsi?
Já: Nemám vůbec představu…
Pilot: Hmm, tak to je dobrej začátek. Čau.

Vyrážím náhodným směrem a poté se vydávám za světlem. Zorientovávám se, nacházím místo kde jsem, ale nemohu najít cílovou kótu, kde mám potkat zbytek týmu. Po usilovném hledání nacházím v mapě místo, které má stejný název ale kóta se malinko liší. S nadšením ignoruji tuto nesrovnalost a vyrážím vstříc lepším zítřkům.

Před šestou konečně nacházím po…nou kótu a těším se na krátký spánek. Hledat státní nivelaci v normálním lese mezi poli není vůbec trivka. :(. To, že tu ale nikdo není, mě ale neskonale straší a mě dochází, že jsem asi špatně. Porušuji rádiový klid a píšu Spojařovi, kterému jsem věřil, že bude na místě první. Dovídám se, že cílové místo bylo schválně umístěno mimo okraj dodané mapy a že jsem cca 13km vzdušnou čarou od správného stanoviště. Proklínám naši zpravodajskou službu a vyrážím lepším směrem. Aby se mi lépe šlo, koupu si nohy i s botama v místní kaluži, která do posledního okamžiku vypadala zamrzle. TARFU jako vyšité (Things are really fu..ed up.)

Přízeň bohů mi naštěstí zůstává a tak chytám stopa, který mě bere 10km. (zahrejte tomu dobrému člověku, trochu jsem mu po konzultaci s kaluží ušpinil sedačku)

Akce 66hodin Akce 66hodin

Sobota ráno

Setkání na kótě je ohromující, pyrotechnik tu stále ještě není a šifru nemůžeme odhalit. Dvě hoďky pospávám a díky dešifrantům z velitelství, vyrážíme na smluvené místo u kostela. Místní domobrana má pro nás nové doklady, životopis a teplej čaj. Stává se ze mě Alois Zátopek a narodil jsem se 12.11. 1918. Máme dvacet minut na naučení všech potřebných údajů a pak vyrážíme překročit vodu, což je jediná bezpečná cesta z dané oblasti. Normálně se k lodím dodávají i pádla, ale je vidět, že je válka …

Akce 66 hodin Akce 66 hodin

Oblast na druhém břehu není tak bezpečná a tak se setkáváme poprvé s gestapem. Poté, co si ujasním, že nesmím mluvit anglicky, přecházím na moravsko-němčinu a plkám „Že sse těěšim až buduu střčilet partyzzannen!

Třebíč

Vlakem se dostáváme do Třebíče, kde máme za úkol sledovat 3 podezřené nepřátelské agenty. Vycházejí z různých míst ve městě a je možné, že se budou potkávat. Zpočátku se mi daří. Kuchnul jsem jednoho červeného agenta, modrého a úspěšně jsem zmizel i zelenému, který se mě dlouho držel.

Sledovaný vědec mě dovádí až na místo schůzky, kde si s druhým vyměňují kufřík za tašku. Gestapo ale nespí a už musím vysvětlovat, co tam, vlastně dělám.Jsem z toho běhání s batohem na zádech tak utahanej, že si nemůžu vzpomenout ani jak se jmenuju. Mám 100% okno. Naštěstí je to napsáno na dokladech a tak ještě chvilku přežívám. V dalších otázkách mám úspěšnost cca 70%, případné nepřesné odpovědi se snažím malinko zamlžit. Rozhodující otázka na jméno manželky za svobodna se mi ale stává osudnou a dodnes jsem si na to nevzpomněl. Bylo to něco jako ‘Nahluchlá nebo Nedoslýchavá’. Kdo ví. Rozhodně mě to stálo život a tak jsem si volal medika.

Další sledování šlo už tak trochu mimo mě. Nebyl jsem schopen pochopit, kdo komu, co vlastně předává a ve chvíli, kdy se podezřelí rozšířili na počet 5, ztratil jsem se v tom úplně. Našli jsme si pizzérii a další postup probrali tam. Zdenál a Andrej byli už rozhodnuti, že jedou domů a já si ještě nebyl jist. Zdenál měl natažený lýtko a Andrej byl utahanej a měl spoustu puchýřů. Okolí mě přemluvilo a tak jsem zůstal. Večerní spoj stejně nebyl nic moc a tak jsem si říkal, že třeba to zítra bude lepší.

Akce 66 hodin Akce 66 hodin Akce 66 hodin

Popojíždíme vlakem a vyrážíme na místo dalšího setkání, což má být most. Měli jsme tam být před půlnocí, já docházím až těsně po ní. Jsem utahanej, bolí mě záda a cítím, že levé chodidlo má trochu potíže. Pro sebe si říkám, že to by dneska stačilo a moc se těším do spacáku.

Když se nás spojka ptá, kdo bude hlídat bagáž, rád se nabízím a vím, že jen co se vyspinkám, pojedu domů. Organizátoři u mě získávají další velký bod a poté co mi přijezdivší gestapo oznamuje, že pojedu na výslech, dochází mi, že pokud nechci být za chcípáka, budu muset ještě chvilku bojovat … a přežít. Hlídka mi odebírá věci včetně telefonu a zůstávají mi jen věci na spaní. K mému překvapení fasuju stan s tím, že si mě brzo vyzvednou a pojedeme na výslech.

Spal jsem přesně hoďku a půl. Lomcování celým stanem mě probudilo a moje idea světlých zítřků zmizela jako vlídnost německých soudruhů.

Nastupte si do auta, pojedeme na výslech!

Společně s dalšími 3 nešťastníky, kteří si rovněž chtěli odpočinout při hlídání, jsme se nacpali do auta. Pátým obyvatelem byl setřelený pilot, kterého vezli přímo na popravu. Byl ale statečný, pomohl nám s útěkem a předal nám životně důležité informace ohledně vylodění spojeneckých vojsk. „Buďte do 13:00 v hospodě U Staňků ve vesnici Mohelno“.

Poté, co jsme opustili vůz, zorientovali se, jsme zjistili, že to není tak daleko a že bychom si mohli chvilku pospat. Autobusová zastávka nám přišla vhod a kromě sporů o tom v kolik budeme vstávat, jsme byli všichni v pohodě. Před spaním jsem se ještě pokusil kontaktovat zbytek týmů, ale po několika rozhovorech s hlasovou schránkou, jsem raději rozeslal SMS a šel spát. Jak jsem se dozvěděl posléze, spali tak tvrdě, že je nevzbudily ani budíky ani mobily a probrali se až vyšlo slunce.

Ranní pochod do Mohelna docela ušel. Poslední část jsme si plánovali zkrátit BUSem, který v neděli ráno vozí lidi do kostela. Jízdné vybírá babička do kasičky a vyšlo na 10 Kč. O své nadšení jsem přišel ve chvíli, kdy mi volal tým, že cestou k Mohelnu je rozhledna na které je potřeba vyzvednout zásilku v čase do 10:30. Zamáčkl jsem slzu za klidnou jízdu BUSem a vzhledem k tomu, že to na Babylon mělo být 3km, chvatem jsem vyrazil.

Akce 66 hodin Akce 66 hodin Akce 66 hodin

10:28 jsem za sebou uslyšel auto a protože mi přišlo povědomé, tak jsem se radši schoval. Předjelo mě, jelo dál po cestě k rozhledně a po třech minutách zase odjelo zpět. Hlavou mi běžela zásadní otázka – Teď toho organizátora přivezli, nebo odvezli? Odpověď jsem dostal brzy – nikdo tam nebyl. Sprostě nadával a už jsem psal našemu spojaři, aby informoval ústředí. Do patnácti minut byl na místě a já si mohl začít hrát s bombou, kterou jsme měli poskládat.

Akce 66 hodin Akce 66 hodin

Bomba byla určena ke zničení vodní elektrárny zajišťující dodávku energie utajené laboratoři. Byla sice těžce hlídaná jednotkami gestapa, ale ti byli naštěstí velmi tolerantní a tak i když jsme se chovali jako Lamy, nechali nás bombu umístit a utéct.

Akce 66 hodin Akce 66 hodin

Příjemné zpestření nastalo ve chvíli kdy nám „jakožto procházejícím turistům“ kontrolovali doklady a v týmu jsme měli dvě naprosto totožné identity. Stalo se to díky domu, že se žlutá skupina rozpadla a zbývající členové byli rozděleni do ostatních týmů. Přesvědčili jsme hlídku, že jde o siamská dvojčata a tak nás s úsměvem nechala jít.

Další cíl byla hospůdka u Vaňků, kde jsme dorazili kolem páté. Čtyřhodinové zpoždění už nikdo nějak moc neřešil, holt se stalo standardní součástí všech našich schůzek. (Šak jsme lidi, nésme stroje …). Po příjemném posilnění ve všech směrech nás navštívilo Vedení akce a společně jsme zkonzultovali naše úspěchy a průběh předchozích dnů. Jak se ukázalo, všichni sice řešili všechno, ale správný průběh pochopil málokdo. Naštěstí nás bylo dost a tak jsme informace dali společnými silami dohromady.

Závěrečný pochod

Večer příjemně ubíhal a já tušil, že to ještě není konec. Nemýlil jsem se. Po osmé večerní dostali spojaři zprávu o tom, že lokalizace laboratoře se zdařila a že máme vyrazit na určené místo. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem zjistil, kam že máme vlastně dojít. Na pohled to bylo 25km a to už po dvou dnech nebyla zcela příznivá informace a ani to, že na to máme čas do 8:00 ráno, nám náladu nezlepšilo. No nic naplat, rozkaz je rozkaz a tak jsme kolem 21:00 vyrazili.

Vedení se ujala Míša, která se stala společným velitelem všech týmů. Jsem pro rovnoprávnost (;-)), ale po 13km stylem, který mi ne zcela vyhovoval a v době kdy mě záda už nadávala do zrádců, začal jsem uvažovat o odpojení. Potřebuju pravidelné přestávky, na loňské Alijašce se mi třeba osvědčily co hodinu na pět minut - sundat batoh, protáhnout se, napít apod.

Akce 66 hodin S malým týmem jsme nahlásili odloučení s tím, že když to půjde a trochu se zregenerujeme, zkusíme ještě dorazit a dohrajeme to. Únava ale rozhodla jinak a tak jsme po ránu doznali, že pro nás akce končí. Hledali jsme ještě alternativní spoje, ale rozumný způsob neexistoval a tak jsme namířili přímo do Brna, busem pak na Prahu...


Epilog

Jak jsem řek, kdo nezažil, nepochopí. Byla to pro mě velmi ispirativní akce, organizátoři předvedli jak se dá spojit pochoďák s agentovskou zábavou. Ten poměr byl podle mě 65% : 35% a kdyby to bylo spíš naopak, byl bych asi radši. Rozhodně jsem ale díky neznalosti nezvládl příppravu a tak jsem měl s sebou spoustu nedůležitých věcí a to mě stálo spoustu energie. Tahal jsem zbytečně vodu (zdroje a restaurace byly po cestě), moc jídla (nakoupit se dalo, případně polévka v hospůdce) a blbinky, který se hodí pro přežití jako ešák, provaz apod...

Ještě bych rád poděkoval všem co sledovali naše Online zpravodajství za podporu, Seržovi za půjčení super goretexové bundy, Lamimu za výpomoc s webem, Delfínce za spacák bez kterého bych umrzl, Vášovi za čelovku a hlavně všem organizátorům za akci, která nám ukázala, že jsme měkčí než se tváříme...

Zajímavé odkazy:

Akce 66 hodin

Lopo

Outdoor, survival | datum25.11.03 | 5565x | Poslat e-mailem

Diskuze:66hodin dlouhej příběh

Články na podobné téma

66 hodin - dopis (vyšlo 13.12.03)
Zážitky z 66 hodin (vyšlo 27.11.03)
66 hodin - Online zpravodajství (vyšlo 24.11.03)
66 hodin-pozvánka (vyšlo 04.11.03)
Pozvánka: Ecce homo - 16. - 19. 10. 2008 (vyšlo 01.10.08)
... pokud jste dočetli až sem, tak máte u Ferdy červený puntík
Zprávy z golfu