66 hodin dlouhej príbeh

Pátek vecer

Do Okrísek jsme dojeli o neco pozdeji, ale nikomu to obzvlást nevadilo. Ze zadního sálu místní hospudky se stalo výcvikové centrum britské tajné sluzby, které nás uvítalo svoji vlídností. Na zdi visely mapy inkriminovaných oblastí a privítaly nás milé praporcice místní Sluzby. Seslo se zde 19 úcastníku z toho 3 zeny.
Fotografování na doklady, dopis na rozloucenou a výborná vecere, to vse jen a jen dokazovalo, ze plánovaná akce bude velmi ztrátová.

Rozdelení do týmu bylo k nasí nevuli náhodné a tak jsme museli oddelit. Andrej se stal velitelem Zeleného týmu, Zdenál cerveného, já modrého. Kdyz jsme se po rozdelení sesli, diskutovali jsme, jak mozné, ze jsme vsichni jen velitelé a doslo jsme k jedinému.Velitel je proste nejméne populární a smrdí zodpovedností. Dalsí funkce v týmu byly Medik, Pyrotechnik a Spojar.

Úvodní prednáska nám nastínila smysl a cíl akce a naprosto me zmátla. Co se nezmenilo a co jsme uz tusili z propozic, bylo, ze na Vysocine hledáme prísne tajnou laborator a ze Nemci jsou ti zlí (a my jsme Ti hodní). Výsadek z letadel by mel nastat kolem pulnoci. Hodne stestí…

Nase letadlo má trochu potíze, ale kolem jedné uz stojím na pevné zemi. Rozhovor na rozloucenou znel asi následovne:

Pilot: Tak co, tusís kde jsi?
Já: Nemám vubec predstavu…
Pilot: Hmm, tak to je dobrej zacátek. Cau.

Vyrázím náhodným smerem a poté se vydávám za svetlem. Zorientovávám se, nacházím místo kde jsem, ale nemohu najít cílovou kótu, kde mám potkat zbytek týmu. Po usilovném hledání nacházím v mape místo, které má stejný název ale kóta se malinko lisí. S nadsením ignoruji tuto nesrovnalost a vyrázím vstríc lepsím zítrkum.

Pred sestou konecne nacházím po…nou kótu a tesím se na krátký spánek. Hledat státní nivelaci v normálním lese mezi poli není vubec trivka. :(. To, ze tu ale nikdo není, me ale neskonale strasí a me dochází, ze jsem asi spatne. Porusuji rádiový klid a písu Spojarovi, kterému jsem veril, ze bude na míste první. Dovídám se, ze cílové místo bylo schválne umísteno mimo okraj dodané mapy a ze jsem cca 13km vzdusnou carou od správného stanoviste. Proklínám nasi zpravodajskou sluzbu a vyrázím lepsím smerem. Aby se mi lépe slo, koupu si nohy i s botama v místní kaluzi, která do posledního okamziku vypadala zamrzle. TARFU jako vysité (Things are really fu..ed up.)

Prízen bohu mi nastestí zustává a tak chytám stopa, který me bere 10km. (zahrejte tomu dobrému cloveku, trochu jsem mu po konzultaci s kaluzí uspinil sedacku)

Sobota ráno

Setkání na kóte je ohromující, pyrotechnik tu stále jeste není a sifru nemuzeme odhalit. Dve hodky pospávám a díky desifrantum z velitelství, vyrázíme na smluvené místo u kostela. Místní domobrana má pro nás nové doklady, zivotopis a teplej caj. Stává se ze me Alois Zátopek a narodil jsem se 12.11. 1918. Máme dvacet minut na naucení vsech potrebných údaju a pak vyrázíme prekrocit vodu, coz je jediná bezpecná cesta z dané oblasti. Normálne se k lodím dodávají i pádla, ale je videt, ze je válka …

Oblast na druhém brehu není tak bezpecná a tak se setkáváme poprvé s gestapem. Poté, co si ujasním, ze nesmím mluvit anglicky, precházím na moravsko-nemcinu a plkám „Ze sse teesim az buduu strcilet partyzzannen!“

Trebíc

Vlakem se dostáváme do Trebíce, kde máme za úkol sledovat 3 podezrené neprátelské agenty. Vycházejí z ruzných míst ve meste a je mozné, ze se budou potkávat. Zpocátku se mi darí. Kuchnul jsem jednoho cerveného agenta, modrého a úspesne jsem zmizel i zelenému, který se me dlouho drzel.

Sledovaný vedec me dovádí az na místo schuzky, kde si s druhým vymenují kufrík za tasku. Gestapo ale nespí a uz musím vysvetlovat, co tam, vlastne delám.Jsem z toho behání s batohem na zádech tak utahanej, ze si nemuzu vzpomenout ani jak se jmenuju. Mám 100% okno. Nastestí je to napsáno na dokladech a tak jeste chvilku prezívám. V dalsích otázkách mám úspesnost cca 70%, prípadné nepresné odpovedi se snazím malinko zamlzit. Rozhodující otázka na jméno manzelky za svobodna se mi ale stává osudnou a dodnes jsem si na to nevzpomnel. Bylo to neco jako ‘Nahluchlá nebo Nedoslýchavá’. Kdo ví. Rozhodne me to stálo zivot a tak jsem si volal medika.

Dalsí sledování slo uz tak trochu mimo me. Nebyl jsem schopen pochopit, kdo komu, co vlastne predává a ve chvíli, kdy se podezrelí rozsírili na pocet 5, ztratil jsem se v tom úplne. Nasli jsme si pizzérii a dalsí postup probrali tam. Zdenál a Andrej byli uz rozhodnuti, ze jedou domu a já si jeste nebyl jist. Zdenál mel natazený lýtko a Andrej byl utahanej a mel spoustu puchýru. Okolí me premluvilo a tak jsem zustal. Vecerní spoj stejne nebyl nic moc a tak jsem si ríkal, ze treba to zítra bude lepsí.

Popojízdíme vlakem a vyrázíme na místo dalsího setkání, coz má být most. Meli jsme tam být pred pulnocí, já docházím az tesne po ní. Jsem utahanej, bolí me záda a cítím, ze levé chodidlo má trochu potíze. Pro sebe si ríkám, ze to by dneska stacilo a moc se tesím do spacáku.

Kdyz se nás spojka ptá, kdo bude hlídat bagáz, rád se nabízím a vím, ze jen co se vyspinkám, pojedu domu. Organizátori u me získávají dalsí velký bod a poté co mi prijezdivsí gestapo oznamuje, ze pojedu na výslech, dochází mi, ze pokud nechci být za chcípáka, budu muset jeste chvilku bojovat … a prezít. Hlídka mi odebírá veci vcetne telefonu a zustávají mi jen veci na spaní. K mému prekvapení fasuju stan s tím, ze si me brzo vyzvednou a pojedeme na výslech.

Spal jsem presne hodku a pul. Lomcování celým stanem me probudilo a moje idea svetlých zítrku zmizela jako vlídnost nemeckých soudruhu.

Spolecne s dalsími 3 nestastníky, kterí si rovnez chteli odpocinout pri hlídání, jsme se nacpali do auta. Pátým obyvatelem byl setrelený pilot, kterého vezli prímo na popravu. Byl ale statecný, pomohl nám s útekem a predal nám zivotne dulezité informace ohledne vylodení spojeneckých vojsk. „Budte do 13:00 v hospode U Stanku ve vesnici Mohelno“.

Poté, co jsme opustili vuz, zorientovali se, jsme zjistili, ze to není tak daleko a ze bychom si mohli chvilku pospat. Autobusová zastávka nám prisla vhod a krome sporu o tom v kolik budeme vstávat, jsme byli vsichni v pohode. Pred spaním jsem se jeste pokusil kontaktovat zbytek týmu, ale po nekolika rozhovorech s hlasovou schránkou, jsem radeji rozeslal SMS a sel spát. Jak jsem se dozvedel posléze, spali tak tvrde, ze je nevzbudily ani budíky ani mobily a probrali se az vyslo slunce.

Ranní pochod do Mohelna docela usel. Poslední cást jsme si plánovali zkrátit BUSem, který v nedeli ráno vozí lidi do kostela. Jízdné vybírá babicka do kasicky a vyslo na 10 Kc. O své nadsení jsem prisel ve chvíli, kdy mi volal tým, ze cestou k Mohelnu je rozhledna na které je potreba vyzvednout zásilku v case do 10:30. Zamáckl jsem slzu za klidnou jízdu BUSem a vzhledem k tomu, ze to na Babylon melo být 3km, chvatem jsem vyrazil.

10:28 jsem za sebou uslysel auto a protoze mi prislo povedomé, tak jsem se radsi schoval. Predjelo me, jelo dál po ceste k rozhledne a po trech minutách zase odjelo zpet. Hlavou mi bezela zásadní otázka – Ted toho organizátora privezli, nebo odvezli? Odpoved jsem dostal brzy – nikdo tam nebyl. Sproste nadával a uz jsem psal nasemu spojari, aby informoval ústredí. Do patnácti minut byl na míste a já si mohl zacít hrát s bombou, kterou jsme meli poskládat.

Bomba byla urcena ke znicení vodní elektrárny zajistující dodávku energie utajené laboratori. Byla sice tezce hlídaná jednotkami gestapa, ale ti byli nastestí velmi tolerantní a tak i kdyz jsme se chovali jako Lamy, nechali nás bombu umístit a utéct.

Príjemné zpestrení nastalo ve chvíli kdy nám „jakozto procházejícím turistum“ kontrolovali doklady a v týmu jsme meli dve naprosto totozné identity. Stalo se to díky domu, ze se zlutá skupina rozpadla a zbývající clenové byli rozdeleni do ostatních týmu. Presvedcili jsme hlídku, ze jde o siamská dvojcata a tak nás s úsmevem nechala jít.

Dalsí cíl byla hospudka u Vanku, kde jsme dorazili kolem páté. Ctyrhodinové zpozdení uz nikdo nejak moc neresil, holt se stalo standardní soucástí vsech nasich schuzek. (Sak jsme lidi, nésme stroje …). Po príjemném posilnení ve vsech smerech nás navstívilo Vedení akce a spolecne jsme zkonzultovali nase úspechy a prubeh predchozích dnu. Jak se ukázalo, vsichni sice resili vsechno, ale správný prubeh pochopil málokdo. Nastestí nás bylo dost a tak jsme informace dali spolecnými silami dohromady.

Záverecný pochod

Vecer príjemne ubíhal a já tusil, ze to jeste není konec. Nemýlil jsem se. Po osmé vecerní dostali spojari zprávu o tom, ze lokalizace laboratore se zdarila a ze máme vyrazit na urcené místo. O to vetsí prekvapení me cekalo, kdyz jsem zjistil, kam ze máme vlastne dojít. Na pohled to bylo 25km a to uz po dvou dnech nebyla zcela príznivá informace a ani to, ze na to máme cas do 8:00 ráno, nám náladu nezlepsilo. No nic naplat, rozkaz je rozkaz a tak jsme kolem 21:00 vyrazili.

Vedení se ujala Mísa, která se stala spolecným velitelem vsech týmu. Jsem pro rovnoprávnost (;-)), ale po 13km stylem, který mi ne zcela vyhovoval a v dobe kdy me záda uz nadávala do zrádcu, zacal jsem uvazovat o odpojení. Potrebuju pravidelné prestávky, na lonské Alijasce se mi treba osvedcily co hodinu na pet minut - sundat batoh, protáhnout se, napít apod.

S malým týmem jsme nahlásili odloucení s tím, ze kdyz to pujde a trochu se zregenerujeme, zkusíme jeste dorazit a dohrajeme to. Únava ale rozhodla jinak a tak jsme po ránu doznali, ze pro nás akce koncí. Hledali jsme jeste alternativní spoje, ale rozumný zpusob neexistoval a tak jsme namírili prímo do Brna, busem pak na Prahu...

Epilog

Jak jsem rek, kdo nezazil, nepochopí. Byla to pro me velmi ispirativní akce, organizátori predvedli jak se dá spojit pochodák s agentovskou zábavou. Ten pomer byl podle me 65% : 35% a kdyby to bylo spís naopak, byl bych asi radsi. Rozhodne jsem ale díky neznalosti nezvládl príppravu a tak jsem mel s sebou spoustu nedulezitých vecí a to me stálo spoustu energie. Tahal jsem zbytecne vodu (zdroje a restaurace byly po ceste), moc jídla (nakoupit se dalo, prípadne polévka v hospudce) a blbinky, který se hodí pro prezití jako esák, provaz apod...

Jeste bych rád podekoval vsem co sledovali nase Online zpravodajství za podporu, Serzovi za pujcení super goretexové bundy, Lamimu za výpomoc s webem, Delfínce za spacák bez kterého bych umrzl, Vásovi za celovku a hlavne vsem organizátorum za akci, která nám ukázala, ze jsme mekcí nez se tváríme...

Zajímavé odkazy:

• SMS zpravodajství prímo z akce
• Fotogalerie clena zeleného týmu
• Fotogalerie jednoho z organizátoru
• Stránky poradatele